Scénáře ČR a PL

Scénář – pověst ČR - O čertovi na Kojetínském mlýně

Vypravěč

Voják Ondra – statečný muž, chytrý, nebojácný

Voják Kuba – ustrašenec bojící se všeho, přítel Ondry

Statkářova žena – žena která ví kde se co šustne

Statkář Peřina

Mlynář

Mlynářka

jejich dcera Amálka

Čert I.myslivec

Čert II.

Černý kohout

 

I. jednání

 

Vypravěč                     Když skončila strašlivá válka, co trvala třicet let, vraceli se domů na

Valašsko dva vysloužilí vojáci. Starší Ondra a mladší Jakub. Došli až do Starého Jičína, kde se vyptávali na cestu, kudy k domovu.

 

                                                           (ve světnici na statku)

 

Statkář Peřina              Musíte jít po téhle silnici (naznačuje směr z okna) , podél kopce, rovnou

za nosem.

Statkářova žena           Hlavně nechoďte přes Kojetínský kopec zkratkou.

Ondra                          A pročpak paňmámo? (unaveně) Máme v nohách dlouhou cestu, rádi si

jí zkrátíme.

 

Statkář Peřina              (vyděšeně) To vás nesmí ani napadnout!!!!

 

Statkářova žena           (tajemně) Za Kojetínským kopcem, kudy vede cesta, stojí mlýn. Ještě

před pár lety se v něm mlela mouka jedna radost. Ale mlynář byl vydřiduch a lakota, každého obral a když mu dospěla dcera chtěl pro ni velké věno, aby se dobře vdala. Svého měl málo a tak se (téměř neslyšně) upsal  ďáblu.

Statkář Peřina              Od té doby se mlynáři  zle vede. Sice prý peníze, které mlynář dostal

pro svou dceru od ďábla, tam někde ještě jsou, ale mlýn je proklet.

Každá mouka, kterou tam někdo chce semlít, se promění v popel.

Statkářova žena           A v noci tam straší…….

Kuba                           (Kuba který se až doteď cpal buchtami se zakucká)

Ondra                          (Ondra jej poplácá po zádech) My máme pro strach uděláno, viď

Kubo!?

 

Statkářova žena           Nepokoušej osud chlapče, všichni kdo chtěli přijít strašení na

kloub se už nikdy nevrátili. Nikdo je už nikdy neviděl.

Vypravěč                     Ondra však nedbal varování, vyptal si provaz z lipového líčí a hned při

prvním kohoutím zakokrhání už šlapal pěšinou směrem k mlýnu. Marně jej Kuba prosil, přemlouval, škemral, aby se mlýnu vyhnuli. (za vypravěčem jde vidět Ondra kráčející k mlýnu a Kubu, který kolem něj obíhá a snaží se jej přimět obrátit směr) Nic nepomohlo a oba vojáci se zanedlouho ocitli v údolí, kde před sebou spatřili rozpadlý dům a na jeho prahu starce.

 

OPONA

 

II. jednání

(mlýn – rozpadlý dům s mlýnským kolem, vše rozbité a zarostlé travou, na prahu sedí mlynář)

Ondra                          Pozdrav pánbůh pantáto, neměl byste nocleh pro dva unavené vojáky?

Mlynář                         Jdete z daleka mládenci, že nevíte co se u nás děje. Je-li vám život milý

jděte o dům dál.

 

Kuba                           (uplakaně a ustrašeně) No, no vidíš, já ti to říkal. (tahá jej za rukáv

směrem od mlýna pryč) Půjdeme dál Ondro.

Ondra                          (směrem ke Kubovi) Poctivý člověk se nemá čeho bát. (k mlynáři) Víme

o vašem mlýnu všechno pantáto a nebojíme se.………..

 

Kuba                           (pro sebe) Jak kdo!

 

Ondra                          ……… ve válce jsme viděli a prožili ledaco, chceme zlomit kletbu,

která tíží váš mlýn.

Mlynář                         (mávne rukou) Nám nikdo nepomůže, ale když si nevážíte života,

prosím…… přespat můžete. (volá směrem do mlýna) Mámo, Amálko,

máme hosty.

(ze mlýna vyjde Mlynářka v ošuntělých šatech a mladá dívenka také v otrhaných šatech)

Mlynářka                     (ustaraně) Chlapci milí, netrapte nás a běžte spánembohem.

Nedokážete si představit kolik mládenců jsme už na tomto prahu vítali a pak je už nikdy neviděli.

 

Kuba                           (přikrčí se strachy za Ondru)

 

Ondra                          Panímámo nebojte se, ráno se zas uvidíme.

 

Amálka                        Bude vás škoda….takoví pěkní mládenci.

 

Kuba                           (hrdě zase vyjde zpoza Ondry)

 

OPONA

 

III. jednání

 

(světnice-všude špína, v oknech vlají hadry, v místnosti jen stůl a rozbitá židle, slamník)

 

Vypravěč                     A tak Ondra s Kubou dostali najíst, napít a šli se uložit ke spánku.

Dlouho byl klid. Ale sotva hodiny odbyly půlnoc, začaly se dít podivné

věci. (tajemně) Staré mlýnské kolo se dalo se skřípotem do pohybu a do místnosti vpadl čert.

 

Kuba                           (začne křičet strachy a snaží se někde schovat)

 

Čert I.                         (hrozivým hlasem) Kdo se opovažuje spát v mém domě. Kdo ruší mou

poklidnou noc.

Ondra                          (zpříma se postaví čertovi do cesty, za zády svírá lano z lipového líčí)

My, voják Ondra a voják Jakub.

 

Jakub                          (ustrašeně vykoukne zpoza slamníku a šeptá) Já ne, já ne, já tady

vůůůbec nejsem. (schová hlavu pod slamník – jen zadek mu kouká ven)

Čert I.                         Toho budete litovat. (ozve se hromobití, začne blikat světlo a čert do

toho hudruje)

 

Jakub                          (zaúpí)

 

Ondra                          Nebojím se tě. Přestaň strašit a postav se mi tváří v tvář.

 

Čert I.                         (zklidní se a vyjeveně kouká na Ondru) Nebojíš se? To ještě nevíš co

dokážu.

Ondra                          Co dokážeš nevím, ale určitě vím, co nedokážeš. (čert se urážlivě

napřímí a obchází kolem Ondry) Určitě nedokážeš, aby támhle z toho

potoku (ukazuje někam z okna) byl veliký rybník, který nikdy

nevyschne.

 

Čert I.                         (opovržlivě) Pche, lidský červe nevíš co dokáže síla pekla. (postaví se

k oknu a cosi zamumlá, potom odstoupí a gestem naznačí Ondrovi, aby se podíval)

Ondra                          Hm, vidím, že čarovat umíš, ale pokácet les, co zakrývá tento kopec

(opět ukazuje někam z okna) to určitě nedokážeš.

 

Čert I.                         (rozčileně) Červe, chceš mě urazit?

 

Jakub                          (ustrašeně) Chceš ho urazit?

 

Ondra                          Ne, ne, vím, že jsi mocný, ale kdybys měl přitom zavázané oči, to bys

nedokázal!

Čert I.                         (postaví se k oknu a zaváže si  oči a chce začít čarovat)

Ondra                          (přiskočí a sváže čerta lanem z lipového líčí)

 

Čert I.                         (začne se zmítat a křičet) To pálí, to pálí, okamžitě mi sundej ta pouta!!

 

Ondra                          Proč bych to dělal čerte?

 

Jakub                          (se zájmem začne vykukovat)

 

Čert I.                          (trochu se zklidní a začne smlouvat) Vojáčku, když mě pustíš, dám ti

bohatství o jakém se ti nesnilo. Dám ti všechno co si budeš přát. Jen mi

sundej ta pouta, nedokážeš si představit jak to pálí.

 

Jakub                          (nebojácně se prochází kolem čerta) To by se ti líbilo co? Teď tě máme

v hrsti pekelníku.

Čert I.                         (zavrčí na Jakuba a ten se zase strachy schová za Ondru)

Ondra                          Nechci tvé peníze, chci abys odtud navždy zmizel a nechal mlynáře a

jeho rodinu na pokoji.

 

Čert I.                         Mlynář se upsal ďáblu, musí pykat za svůj čin.

 

Ondra                          Už je vytrestán víc než dost. (obchází kolem čerta) Tak necháš ho?

 

Černý kohout               (objeví se v okně) Kykyrý, kykyrý, brzy slunce zasvítí. (zase zmizí)

 

Čert I.                         (strachy naléhá) Pusť mě vojáku, pod mlýnským kolem je truhlice se

zlatem, které chtěl mlynář pro svou dceru, vezmi si jej a bude z tebe boháč.

Ondra                          Nechci.

Černý kohout               (v okně) Kykyrý, kykyrý, brzy slunce zasvítí, ti co nejsou z toho světa

musí rychle zmizet  zpět.

 

Čert I.                         (klečí na kolenou a téměř pláče) Vojáku pusť mě, dám ti všechno na

světě.

Kuba                           (šeptá Ondrovi) Nepouštěj ho!

Ondra                          (vítězně stojí nad čertem)

Černý kohout               (potřetí se objeví v okně a mocně zakokrhá) Kykyryký

Čert Lucius                  (objeví se na scéně)

Čert I.                         (skloní se a s pláčem řekne) Lucius

 

Čert Luscius                 (přistoupí k čertu klečícímu na zemi, chytne jej zlostně za kožich a hlasitě promluví) Pro tvou hloupost tě lidský červ obelstil a znemožnil tak celé peklo. Úkol, který jsi dostal jsi nesplnil. Tvou vinou patří teď mlynářův úpis tomuto vojákovi. (hodí smotaný pergamen Ondrovi k nohám a naznačí plivnutí, otočí se, odchází a za sebou táhne svázaného čerta)

 

OPONA

 

IV. jednání

 

Vypravěč                     A tak Ondra svou statečností a chytrostí přelstil samotné peklo a zlomil kletbu, která tížila mlýn a jeho obyvatele. Tohle však není konec příběhu o Čertově mlýnu. Ještě malý kousek nám zbývá.

 

(opět před mlýnem – na scéně jsou oba vojáci i mlynář, mlynářka a Amálka)

Mlynář                         (objímá oba chlapce) Mládenci, ani nevíte jak rád vás vidím. Vy jste to přežili, jak jste to dokázali?

Jakub                           (hrdě) To je na dlouhé povídání pantáto.

Ondra                          Pantáto, nejen že jsme přežili, ale taky tady pro vás něco máme! (vytáhne pergamen a podává jej mlynáři)

Mlynář                         Ondro, chlapče můj zlatý. Tebe nám poslalo samo nebe.

Mlynářka                     (chytí pergamen, roztrhá ho na kousky a zahodí) Jak se vám jen odvděčíme.

Kuba                           No něco bych věděl, pod mlýnským kolem máte ukryté zlato, tak kdyby něco káplo…….

Ondra                          Kubo! Na pekelné peníze bys měl zálusk? Jen je tam nechte mlynáři, máme zdravé ruce a peníze si vyděláme.

Kuba                           Ach jo!

Ondra                          Ale něco bych přece jen chtěl mlynáři. Mlýnu rozumím a práce se nebojím. Dovolte mi tady zůstat a (odmlčí se a přistoupí k Amálce) dejte mi vaši Amálku za ženu.

Mlynář                         (na oko se zlobí) Tak to si troufáš moc Ondro!

Mlynářka                     (se rozzlobí) Život tě zas omrzel!

Amálka                        Táto!

 

Mlynář                         (s úsměvem) No já, jen jestli tě Amálka bude chtít. (otočí se na Amálku) Co Amálko?

 

Amálka                        (obejme Ondru) Ondro můj zlatý!

 

OPONA

 

Vypravěč                     Ondra se oženil a stal se mlynářem. A byl z něj dobrý mlynář, mouku u něj mleli lidé z dalekého okolí. Kuba zůstal s ním a stále doufal, že jednou najde čertův poklad. Povídá se, že poklad dodnes leží pod mlýnským kolem, tam kde jej čert uschoval.

                                    Mlýnu se už nikdy neřeklo jinak než Čertův mlýn a rybníku vedle něj Čerťák, aby si lidé pamatovali, že s peklem není radno si začínat!

 

 

 

SCÉNÁŘ POVĚSTI O PERMONÍKOVI ZE SLEZSKÝCH ŠACHET

 

OSOBY:

 

·        Vypravěč

·        Gustlík – horník

·        Permoník - duch štoly

·        Dědeček – bývalý horník

·        Jeníček - vnouček

·        Mařenka - vnučka

·        Honoráta – Gustlíkova žena

·        Horník I

·        Horník II

·        Horník III

SCÉNICKÁ POZNÁMKA:  Děj se odehrává na dvou úrovních, v popředí a v pozadí. Dědeček vypráví vnoučatům pověst o permoníkovi, která se zároveň odehrává na scéně.

PRVNÍ DĚJSTVÍ:

OBRAZ I:

(Scenérie šachty; Gustlík a Horník I rubají uhlí ze stěny, nakládají jej do vozíků; dělají to, o čem povídá vypravěč)

VYPRAVĚČ:      Před mnoha a mnoha lety, pracovalo v podzemí slezských šachet mnoho horníků. Jejich práce byla těžká a nebezpečná. Uhlí se ze stěn dobývalo krumpáčem a do vozíků se nakládalo obyčejnou lopatou.  

HORNÍK I:         [Setřel si pot z čela a povídá:] Jak to jde, Gustlíku, už máš plný vozík? Já už jsem hotov!

GUSTLÍK:         Já taky, můžeme začít vyvážet !

HORNÍK II:

VYPRAVĚČ:      Naložené vozíky tlačili zmožení horníci na zemský povrch. Často se stávalo, že v šachtě zhasínalo světlo. [V té chvíli hasne světlo : na horníky je hozena černá plachta, ozývají se výkřiky horníků, hned nato je plachta stržena na znamení, že je opět světlo.] Občas zůstal někdo uvězněn pod sutinami nebo zabloudil v labyrintu starých chodeb [Vylekaní horníci křičí]

HORNÍK I a GUSTLÍK:      Pomoc! Zachraňte nás! Je tam někdo?! Slyšíte?!

VYPRAVĚČ:      V těchto těžkých chvílích pomáhal horníkům permoník. [Na scénu přichází permoník a dělá to, o čem povídá vypravěč.] Nejeden život zachránil tím, že po několik minut přidržoval padající stěnu a na vlastních rukou vynášel ty, kteří upadli do bezvědomí. [Permoník vynáší omdleného horníka.] Právě díky permoníkovi hrozivé případy většinou nakonec dobře dopadly .

[Vypravěč a horník odcházejí ze scény.]

 

DRUHÉ DĚJSTVÍ:

OBRAZ I:

(V popředí: tradiční slezská rodina: dědeček – bývalý horník, vnouček – Jeníček, vnučka – Mařenka; zařízení bytu: válenda, kříž, obraz Panny Marie, ve skříni visí hornická uniforma ; dědeček vypráví vnoučatům pověst o permoníkovi.)

JENÍČEK:               Dědečku, a kdo to byl vlastně ten permoník a jak vypadal?

DĚDEČEK:     Permoník se jednou za čas objevoval ve všech šachtách. Řeknu vám, moje milé děti, že byl vždycky spatřen v podobě starého, vousatého štajgra s malým krumpáčkem a svíčkou připevněnou k čelence.

MAŘENKA:     A jeje, dědečku! To on ten permoník musel být asi hrozně strašidelný a všichni se ho báli, viď?

DĚDEČEK:         I kdepak, Mařenko, [dědeček přitulil vnučku] horníci se mu už z dálky klaněli a i když věděli, že je to duch, tedy duch štoly, nebáli se ho. Přáli mu hodně zdraví a prosili ho, aby nad nimi držel ochrannou ruku. 

JENÍČEK:                    Dědečku, a odkud se ten permoník vlastně vzal a proč horníky navštěvoval?

DĚDEČEK:        Jeníčku, když jsem já ještě pracoval na šachtě, říkávalo se, že se permoník objevuje znenadání, nikdo neví odkud a pak stejně náhle mizí, nikdo neví kam. Prý vystupuje z uhelné stěny v rubáni a dobrosrdečně se usmívá. Přihlíží, jak lidé pracují a někdy také sám přiloží ruku k dílu. Pomáhá obzvláště těm nejslabším.

JENÍČEK: Až budu velký, tak budu taky horníkem a budu pracovat na šachtě, protože bych hrozně rád uviděl toho permoníka.

MAŘENKA:      I já bych chtěla potkat permoníka!

JENÍČEK:          Dědečku, a ty jsi někdy toho permoníka na šachtě viděl?

DĚDEČEK:         Bohužel, mojí milí, na vlastní oči jsem ho nikdy nespatřil, ale povím vám, co se přihodilo mému kamarádovi.

 

OBRAZ II:

(V popředí: dědeček s vnoučaty v bytě; v pozadí šachta, kde se nachází permoník a horníci, dobývající uhlí; dědeček vypráví děj, odehrávající se na šachtě.)

DĚDEČEK:         Jednou přišel Gustlík, kamarád z naší hornické party, na šachtu hladový. Neměl s sebou ani krajíček chleba, ani kousíček slaniny. Když ostatní horníci svačili [horníci jedí chléb se slaninou], odešel Gustlík stranou, sedl si na kámen a smutně svěsil hlavu. [Dědeček zmlkl v zamyšlení.]

GUSTLÍK:          Práce na šachtě je těžká a jednomu při ní rychle vyhládne. To mám ale náramný hlad… na neštěstí chléb se slaninou zůstal doma...

JENÍČEK:                    A co bylo dál, dědečku?

DĚDEČEK:        To bylo tak, můj milý Jeníčku, najednou si ke Gustlíkovi přisedl starý štajgr [na scénu přichází permoník a přisedá si ke Gustlíkovi], vyndal krajíc žitného chleba a nabídl horníkovi.

PERMONÍK:     Odvedl jsi kus chlapské práce. Tady máš, posilni se trochu, muselo ti při tom rubání pořádně vyhládnout! [Permoník podal horníkovi chléb a vytratil se, horník jí.]

DĚDEČEK:        Gustlík chtěl poděkovat, ale nestihl to, neboť starý štajgr zmizel stejně rychle, jako se objevil.

MAŘENKA:     Dědečku, ten permoník je ale hodný a milý!

DĚDEČEK:        To je pravda, Mařenko, ale abys věděla, nebyl takový na všechny. Na štěstí byl Gustlík správný chlap. Jinak by měl smůlu, neboť se povídá, že permoník špatným lidem nepomáhal. On měl tuze nerad všelijaké darebáky a šejdíře. Takovým on nikdy nepomáhal, a ještě k tomu jim dovedl začarovat uhlí tak, že se nedalo odrubat anebo to uhlí proměnil v litou skálu.

JENÍČEK:                   Dědečku, a navštívil ten permoník ještě někdy Gustlíka?

DĚDEČEK:       To se ví, a nejednou…

TŘETÍ DĚJSTVÍ:

OBRAZ I:

(V popředí: dědeček s vnoučaty sedí v bytě; v pozadí: Gustlík sedí v šachtě a míchá karty, na velkém uhelném kameni stojí hořící svíčka, z nenadání se objevuje permoník.)

DĚDEČEK:        Musím vám, mojí milí, říci, že Gustlík hrál velmi dobře „oko bere” a nebyl v té hře skoro vůbec k poražení. Mezi horníky se, pokud vím, nenašel ani jeden, kdo by ho obehrál.

MAŘENKA:     Dědečku, ale říká se, že kdo má štěstí v kartách, nemá štěstí v lásce!

JENÍČEK:                   To jsou jen hloupé ženské povídačky, Mařenko, a nepřerušuj mě!

DĚDEČEK:       Vidíš Mařenko, to rčení se nehodí na každého. Zrovna Gustlík měl velmi milující a oddanou ženu  a ke štěstí mu nic nechybělo. Představte si, že permoník jednou z úkrytu pozoroval, jak Gustlík obehrával jednoho horníka za druhým. Jindy, když Gustlík zůstal na šachtě sám, přišel k němu permoník. [Na scénu přichází permoník.]

PERMONÍK:    Buď zdráv, Gustlíku, neboj se mně!

GUSTLÍK:        To jsi ty, to ty jsi mi dal onehda najíst! Ale jak… proč…kdo vlastně jsi a kde ses tady vzal?

PERMONÍK:    Gustlíku, já jsem permoník – dobrý duch této štoly. Často vás, horníky, z úkrytu pozoruji a držím ochrannou ruku nade vším, co se tady dole děje.

GUSTLÍK:       Panenko Maria! Svatá Barborko! Kamarádi mi neuvěří, když jim to budu povídat! Permoníku, ale pročpak jsi vlastně přišel právě ke mně?

PERMONÍK:   Protože jsi správný chlap, Gustlíku, poctivě pracuješ, dřeš se, vážit si svého živobytí i ostatních. A kromě toho, Gustlíku, pozoroval jsem tě a všiml jsem si, že náramně dobře mastíš karty. Mohl bys mě to naučit?

GUSTLÍK:      Ale s největší radostí, permoníku! Navštiv mne zase zítra, o přestávce a dáme si partičku.

[Oba odcházejí ze scény.]

DĚDEČEK:     A tak permoník chodil za Gustlíkem každičký den a o přestávce si vždycky dali partičku nebo i dvě. [Dědeček se zadumal.]

 

OBRAZ II:

(V popředí: dědeček s vnoučaty v bytě; v pozadí: permoník a Gustlík hrají v šachtě karty.)

 

PERMONÍK:    Gustlíku, jestli prohraju, budu ti pomáhat v práci.

GUSTLÍK:        Dobře, permoníku! A jestli prohraju já, dám ti můj chléb s máslem.

DĚDEČEK:      Permoník prohrával a pak musel po celý den nakládat uhlí jako ostatní horníci a spokojený   Gustlík jen polehával se srolovaným kabátem pod hlavou, aby ho tvrdá zem netlačila.

JENÍČEK:                 Dědečku, tak se mi zdá, že Gustlík už nikdy nemusel pracovat, protože ho přece v kartách nikdo nedovedl obehrát.

DĚDEČEK:      I kdepak, můj holoubku, duch štoly se velmi rychle naučil všem těm karetním fíglům a trikům a brzy začal vyhrávat. A když už začal vyhrávat, tak už nebyl k zastavení. Gustlík mu pak musel každý den nosit krajíc chleba, namazaný tlustou vrstvou dobrého domácího másla nebo sádlem se škvarkama. Po partičce karet zhasnul permoník svou oblíbenou fajfku, uvelebil se na kameni a jedl, až  se mu fousy třásly.

 

OBRAZ III:

(V popředí: dědeček s vnoučaty v bytě; v pozadí: Gustlík se svojí ženou Honorátu v kuchyni.)

DĚDEČEK:         Gustlíkova žena se rozčilovala, že se jí z domu vytrácí nějak moc másla. 

HONORÁTA:    Víš kolik to dá práce? Co se já natluču, abych utloukla hladké máslo? A také smetana na máslo nám už dochází! Co se to u nás děje? Ty snad tím naším máslem mažeš kolečka těch vozíků na šachtě!

GUSTLÍK:         Ale Honorátko moje milovaná, to není moje vina. To ten nenasytný permoník!

MAŘENKA:     A co, dědečku,  uvěřila žena Gustlíkovi?

DĚDEČEK:        Ze začátku ne, ale Gustlík ji pak o svém podzemním přítelíčkovi všechno povyprávěl a hlavně o tom, jak ho ten chytráček dennodenně obehrává v kartách.

HONORÁTA:   Nestarej se, Gustlíčku, já už vymyslím, jak ho převezeme!

MAŘENKA:    A co udělala, dědečku?

JENÍČEK:                 Jen trpělivost, Mařenko, všechno se dovíš!

DĚDEČEK:       Příštího dne, dříve než se Gustlík vypravil do práce, mu žena prozradil plán, jak permoníka přechytračí a jak díky tomu ušetří na másle.

HONORÁTA:   Gustlíčku, vem si s sebou do práce náhradní karty a měj je schované v rukávě.

GUSTLÍK:         Co to povídáš? Měl bych snad svého permoníka šidit?

HONORÁTA:   A co je na tom? V hospodě u piva kamarády můžeš, a ducha dole na šachtě ne?

GUSTLÍK:         To je něco jiného, každý přece ví, že permoníka nesmí nikdo nikdy oklamat!

DĚDEČEK:        Honorátce se však nechtělo živit další hladový krk a protože byla všemi mastmi mazaná, svému muži nic neřekla a jako vždy mu připravila dva krajíce chleba, avšak jen jeden namazala opravdickým máslem.   

MAŘENKA:     A čím namazala ten druhý krajíc, dědečku?

DĚDEČEK:        Na druhý krajíc dala rozvařené brambory a tak je rozetřela, že byly skoro k nerozeznání od másla. S takovou svačinou se tedy Gustlík vydal do práce.

 

 

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ:

OBRAZ I:

(V popředí: dědeček s vnoučaty v bytě; v pozadí: Gustlík začíná práci t v dole, přicházejí horníci a později permoník.)

JENÍČEK:                Dědečku, a co se stalo, když přišel Gustlík na šachtu?

DĚDEČEK:     Když Gustlík sfáral dolů, začalo se s ním dít něco nedobrého. Rozbolela ho hlava, oči mu slzely a krumpáč se mu zdál tak těžký, že jej sotva zvedl nad hlavu. Cítil, že se každou chvíli stane něco zlého.

[Dva horníci procházejí hledištěm směrem k jevišti a zpívají.]

HORNÍCI:

Již opět z věže zaznívá tichounké zvonečku lkání,
již uchop se každý kladiva a měj se k dolování.
/: Obejmi každý milku svou a rozejdi se s předrahou
a k nebi vznes se duch! Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!

HORNÍK I:      Co je s tebou Gustlíku? Nějak mizerně vypadáš.

GUSTLÍK:       To kdybych já věděl, co se to se mnou děje! Možná mě v chodbičce ofoukl průvan. Na chvíli si sednu, trochu si odpočinu, snad to přejde.

HORNÍK II:     Tak tak, odpočiň si, Gustlíku, vypadáš bledě.

HORNÍK I:       A nezapomeň se posilnit svačinou, to ti pomůže.

GUSTLÍK:        Nebojte se o mne, kamarádi, už brzy se k vám zase přidám.

HORNÍK II:      A po šichtě si, Gustlíku, dáme zase partičku, co říkáš?

GUSTLÍK:        To víte, že jo, chlapci!

[Horníci jdou za scénu.]

 

OBRAZ II:

(V popředí: dědeček s vnoučaty v bytě; v pozadí: Gustlík a permoník.)

DĚDEČEK:      Když horníci odešli pracovat, zčistajasna se vedle Gustlíka objevil permoník a povídá…

PERMONÍK:    Tak co, Gustlíku, zahrajeme si „oko bere“?

GUSTLÍK:        A to víš, že si zahrajeme!

[Gustlík a permoník hrají karty.]

DĚDEČEK:       A tak hráli asi hodinku, až nakonec permoník vyhrál, jako vždycky. Vzal si svůj vyhraný krajíc chleba a spokojeně odešel. Gustlík se pustil do práce, ale zase mu to nějak nešlo. Pokaždé co uhodil krumpáčem do stěny, zazvonil tam tvrdý kámen a uhlí nikde. A tak se Gustlík lopotil, tloukl do stěny tak, až krumpáč zlomil. Zlopotil se, zpotil se a vyčerpal. A tu se zničehonic objevil permoník.

PERMONÍK:     Ty šejdíři jeden! Cos mi to dal?

GUSTLÍK:         No co bych ti dával? Krajíc chleba z máslíčkem, jako obvykle!

PERMONÍK:      Co ty si myslíš, že mně starého poctivce tady pod zemí ošidit můžeš? A že já snad nerozeznám máslo od rozvařených brambor?

GUSTLÍK:         To není moje vina! To asi handlířka z trhu prodala mé ženě šizené máslo! Já s tím opravdu nemám nic společného!

PERMONÍK:      Radši své ženě pěkně řekni, ať se podruhé dobře dívá, čím chleba maže. Ale trest vás stejně nemine! Odedneška nemáš tady na šachtě co pohledávat. Uhlí zde více nenajdeš, leda snad kámen. A já budu karbanit s někým jiným, ne s tebou!

MAŘENKA:     Ajejej, ten permoník opravdu neměl rád šejdíře!

DĚDEČEK:        To je pravda, říkal jsem vám to už na začátku mého povídání

JENÍČEK:                    Ale jak ten příběh nakonec dopadl, dědečku?

DĚDEČEK:        Jen co dořekl svou klatbu, permoník zmizel. Po několik následujících dní Gustlík opravdu narážel jen na samé kamení. Nosil domů tak zoufale málo peněz, že rodině hrozila chudoba. Chtěl permoníka najít a omluvit se mu, avšak jako by se po něm zem slehla. Proto musel Gustlík šachtu opustit a spolu se svou rodinou se přestěhovat do podhůří, do Koňakova. Tam Honoráta vyrábí korunky a Gustlík pase svoje stádo ovcí.

MAŘENKA:    Dědečku, to byl ale zajímavý příběh.

JENÍČEK:                   Ano ano, a velmi poučný. Nikdy se nevyplácí nikoho šidit!

DĚDEČEK:        Jsem rád, že se vám příběh líbil! A teď, mojí milí, je čas jít na kutě!

[Dědeček s vnoučaty opouštějí scénu.]

 

OBRAZ III:

(Na scénu přichází vypravěč.)

VYPRAVĚČ:      Tak končí vyprávění o permoníkovi – duchu slezských šachet. Horníci si dobře zapamatovali, jaký trest může stihnout každého, kdo by se opovážil šidit podzemního ducha. Za nějaký čas začal  permoník horníky opět navštěvovat. Stávalo se, že si s někým zahrál karty nebo kostky. Když vyhrál, žádal od horníků kousek klobásy nebo krajíc chleba. A když prohrál, přinesl horníkům stříbrnou hroudu.

 

KONEC


 

Kontakt

Základní škola Starý Jičín, příspěvková organizace Starý Jičín 126, 742 31
IČO: 70982023
Datová schránka: 9famspz
556 752 571
skola@zsstjicin.cz

556 720 953 - výchovný poradce
dutkova@zsstjicin.cz
556 752 556 - školní jídelna
zuzanakova@zsstjicin.cz
556 720 954 - školní družina
urbanova@zsstjicin.cz